LIŠČINO ULTIMÁTNÍ FIT TIRAMISU

SACHARIDOVÁ FÓBIE

Jak se přestat bát sacharidů?

Díl I: Od lásky k nenávisti 

Sacharidový závislák 

Už v minulém článku o sacharidech jsem předeslala, že bych se ráda na tohle téma rozepsala trochu víc. Věděla jsem, že nejsem jediná, kdo si vyřazením sacharidů přivodil kromě zdravotních problémů i nesmyslný strach z jejich konzumace. Po zveřejnění článku mě ale docela šokovalo, kolik nás vlastně je. Kolik lidí má stejnou zkušenost jako já. Kolik lidí mi psalo nejen o tom, jaké je samotné na nízkosacharidové stravě potkaly zdravotní komplikace, ale kolik z nich má zároveň problém sacharidy opět zařadit do svého jídelníčku, protože si k nim vypěstovalo odpor. Fóbii.

Ten strach je zcela nesmyslný a všichni to víme. Ano, logicky to víme. Jenže hlava, hlava je mocná čarodějka. Naše mysl s námi hraje špinavou hru. A tak i kdyby nám sto lidí stokrát tvrdilo, že sacharidy nejsou zlé, že po nich nepřibereme, nebude nám to nic platné, pokud o tom nepřesvědčíme právě svou vlastní hlavu.

Rozhodla jsem se, že tohle téma rozdělím na dva články. V tom dnešním bych se ráda trochu ohlédla zpět. Zamyslela se nad tím, jak moje stravování vypadalo dříve, co se potom změnilo, a co mě vlastně dostalo tam, kde jsem teď. Návod jak z toho ven si nechám na příští díl. Pokud tedy nechcete číst o tom, jak jsem se já sama dopracovala k fóbii ze sacharidů, následující řádky můžete přeskočit a počkat si na další díl. Ale možná, že pokud budete číst dál, sami se v něčem poznáte. Sami pak třeba přijdete na to, kde ten problém začal konkrétně u vás. Nebo třeba ještě ani nevíte, že se pomalými krůčky blížíte do bodu, ze kterého je těžké se vrátit, a článek vám pomůže rozpoznat varovné signály. A třeba najednou začnete vidět vše v jiném světle. Stejně jako já, když to všechno vidím napsané.

Sacharidy, kam se podíváš


Před několika lety tvořily sacharidy podstatnou část mého jídelníčku. Alespoň tak usuzuji z toho, co si teď dokážu vybavit - není totiž vůbec snadné vzpomenout si, jak jsem se vlastně dřív stravovala. Ne, že bych měla tak mizernou paměť. V těch dobách pro mě ale jídlo nebylo nic víc, než... no, jídlo. Neřešila jsem ho. Neřešila jsem jeho frekvenci, složení, původ, makra. Samozřejmě to neznamená, že bych vyluxovala i popelnici. Měla jsem ráda dobré jídlo a ráda jsem si ho dopřávala. Jedla jsem, když jsem měla hlad, nejedla, když jsem hlad neměla, a když jsem byla sytá, odložila jsem příbor, i když byla na talíři třeba půlka knedlíku. Nemyslela jsem na jídlo 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Nepřemýšlela jsem nad tím, aby bylo nutričně vyvážené, aby se mi vlezlo do tabulek, nebo aby mi seděla makra.

Makra? To je nějaké zaklínadlo? 

Upřímně řečeno, kdybych v té době někoho slyšela říct "makra", nejspíš bych si myslela, že mluví v množném čísle o známém velkoobchodním řetězci. To bylo totiž to jediné, co jsem ve spojení se slovem "makro" znala. O bílkovinách, sacharidech, tucích a kaloriích jsem samozřejmě slyšela. Ale bylo mi to asi tak stejně ukradené jako informace, že si soused koupil nové ponožky.

Jak vypadal můj jídelníček? 

Několik věcí si samozřejmě vybavuji naprosto jasně. Moji každodenní snídani tvořil rohlík s máslem. Občas s marmeládou, často s paštikou (milovala jsem mandlovou Krajanku). O víkendech k tomu kakao (Granko, cukr a polotučné mléko), ve všední dny čaj (ten granulovaný z plastové dózy, co se zalije vodou, určitě znáte).

Z výživového hlediska naprostá katastrofa, že? A každý vám bude tvrdit, jak je rohlík jen jídlo s prázdnými kaloriemi, které vás nezasytí. Zajímavé je, že jsem po takovéto snídani neměla hlad několik hodin. :-) Ke svačině do školy jsem si obvykle dělala rohlík s taveným sýrem nebo šunkou (nikdy ne obojí, to nemám ráda), k tomu třeba musli tyčinka, občas ovocný jogurt, jablko nebo banán. Na střední škole jsme měli bufet, kam jsme si každou velkou přestávku chodívali kupovat jablečné kapsy a skořicové rolky... plundra se to myslím jmenovalo. Na výšce jsme měli kousek od školy rychlé občerstvení. Na hamburgery jsem nikdy příliš nebyla, ale zapečená bageta se šunkou a sýrem byla moje oblíbená svačina. Co se týče obědů, občas jsem chodila do menzy, vybírala jsem si vždy obědy typu pizza nebo potom plátek masa s uho a kopec hranolek. Většinou jsem ale jedla doma obědy, co vařila mamka - polévky a klasické české omáčky - rajská, na paprice, svíčková - vše s knedlíkem. Rizoto, špagety, když nebyl čas vařit, tak těstoviny s vejcem nebo knedlík s vejcem Moje absolutně nejoblíbenější jídlo byly vepřové výpečky s bramborovým knedlíkem a špenátem. Často jsme měli i sladké obědy - žemlovku, palačinky s marmeládou posypané cukrem. A co jsem nejvíc milovala ze sladkých obědů? Švestkové knedlíky. Hustě posypané moučkovým cukrem, rozdrobeným tvarohem a polité máslem. A toho cukru jsem chtěla co nejvíc.

Měla jsem ráda takové ty kupované pudinky se "šlehačkou" navrchu, ale i klasický pudink z prášku s piškoty namočenými v ovocném sirupu, který jsme si dělali ke svačině, Lipánek, zapečené toasty se šunkou, sýrem a kečupem. Mamka o víkendu vždy pekla - z naší rodiny jsem byla největší pojídač buchet - od bábovek, po koláče nebo buchty s krémem. Mamka mi vždy říkala, že jsem její "vděčný strávník".

Brambůrky jsem nikdy moc nemusela, ale pikantní Penne od Bohemia, ty tedy ano! A čokolády. Sladké tyčinky. Sušenky - třeba Esíčka nebo Zlaté polomáčené. Dost často jsem také jedla snídaňové cereálie Nesquik zalité mlékem. Tubu Pikaa nebo Piknik jsem vždy "vycucla" na jeden zátah. I na plechovku Salka jsem dokázala do lednice chodit se lžící tak dlouho, až jsem ji snědla celou. Ale ne, že bych si zrovna tyhle věci kupovala denně. Když už ale byly, snědla jsem je hned. :-)

Nikdy se nestalo, že bych nějaký den neměla alespoň jeden rohlík.

K večeři jsem si obvykle dávala opět rohlík s kakaem. Milovala jsem rohlík. Po odjezdu do Asie byl rohlík právě to, co mi nejvíc chybělo. Chleba jsem jedla také, ale v menší míře. Rohlíky jsem snědla denně minimálně tři. Měla jsem i období, kdy jsem jako svačinu snědla tři s vaničkou bakus salátu (ještě navíc k mému obvyklému rohlíku k snídani i k večeři). Ještě před spáním, cca v půl jedenácté, jsem si každý den dávala misku ovoce (to je naše rodinná tradice) - celý banán, celé  jablko, kiwi a pomeranč nebo mandarinka.

Tohle byla taková moje denní klasika. Potom samozřejmě byly i obědy s přáteli v restauracích. Chodili jsme hlavně na pizzu, kterou jsem snědla celou sama. Nebo třeba na lasagne, těstoviny s krémovou omáčkou... vlastně cokoliv - vybírala jsem si jídla, na která jsem zrovna měla chuť, zbytek jsem neřešila. Po jídle vždycky dezert v podobě dortíku v kavárně. Bylo období, kdy jsme na dezerty chodili pravidelně dvakrát v týdnu v pauze mezi hodinami. Občas také nějaké to pivo. V létě pravidelné denní točené zmrzliny, zmrzlinové poháry se šlehačkou. V období před Vánoci jsem si vždy zalezla pod deku s velkou mísou perníčků. Perníčky se u nás pekly i ze tří dávek. Jeden rok jsem je dokonce snědla během tří dnů. Byly jich tehdy asi tři kila.

Dezerty jsem si dopřávala často a nikdy z nich neměla výčitky.

Jak jsem to měla se sportem? 

Sport? Sprosté slovo! Pro mě doslova. K jakémukoli pohybu jsem měla doslova odpor. I jednu zastávku jsem dojížděla autobusem, dojít někam pěšky byla vyslovená otrava. Hodiny tělesné výchovy jsem přímo nenáviděla a ulejvala se, jak jen to bylo možné (čili MS dvakrát do měsíce a několikrát do toho zapomenuté cvičební pomůcky, znáte to :D ). Ve svých 14 letech jsem měla záchvat sportovního "nadšení", kdy jsem dělala 200 sklapovaček denně, protože jsem se chtěla zbavit břicha. Úsměvné. Docílila jsem akorát toho, že mě začala bolet bederní páteř a po dvou týdnech a návštěvě ortopeda jsem s tím sekla. V létě jsem se občas projela na kole. Toť vše. Jinak byl můj život celkem sedavý - seděla jsem ve škole, doma pak u sledování filmů nebo u četby knih.

Nutriční katastrofa 

Ježí se vám vlasy hrůzou, jen to čtete? Upřímně řečeno, mému současnému já ano. Byla jsem pasivní člověk. A ten jídelníček k tomu! Z nutričního hlediska naprostá katastrofa. Je jasné, že sacharidů jsem konzumovala ze všech tří makroživin nejvíc. Jak to bylo se zastoupením tuků a bílkovin, to opravdu nedokážu odhadnout. A těch cukrů! Vlastně snad skoro všechno, co jsem jedla, v sobě obsahovalo cukr. Vždyť já si sladila i čaj. Sladila jsem kakao, sypala si cukr na palačinky, krupicovou kaši mi mamka vařila zásadně s cukrem a já si na ni pak ještě nasypala granko, půl pytlíčku skořicového cukru a rozdrcenou figurku Mikuláše.

Tak. Podle všeho, co se dočítám na internetu o škodlivosti sacharidů a cukru, jsem musela být nejmíň na pokraji smrti. Obézní, s cukrovkou, se špatnou pletí, mastnými a nekvalitními vlasy, depresí, podrážděností a s náběhem na infarkt myokardu.

Realita?

Nikdy jsem obézní nebyla. Neměla jsem dokonce ani nadváhu. Celé roky jsem si stabilně držela 56-58 kg na 165 cm. Měla jsem krásné, husté a dlouhé vlasy. Normální pleť. A byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Se spoustou přátel. Se spoustou ENERGIE. Uměla jsem si užívat život plnými doušky.

Tímhle vším samozřejmě nechci tvrdit, že můj dřívější jídelníček je jediným návodem k tomu být šťastný. Že se máte cpát cukrem a nezajímat se o to, co jíte. A ani nechci tvrdit, že když jsem na takovém jídelníčku netloustla já, nebudete ani vy. Vždycky říkám, že každý jsme jiný. Tohle je jen moje zkušenost. Možná mi to ani nevěříte, protože to jde proti všem výživovým doporučením, proti všemu, co o výživě, hubnutí, přibírání a zdraví víme. Jenže ono to tak skutečně bylo. A upřímně, ani já sama - při všem, co teď o stravě vím - to nechápu.

Jak je možné, že jsem netloustla? Napadá mě, že v tom mohla hrát roli určitá intuice. Možná se u mě střídala období, kdy jsem toho cukru jedla opravdu hodně, a potom třeba období, kdy jsem automaticky jeho množství snížila, aniž bych o tom přemýšlela. Že když jsem jeden den snědla pytlík sušenek, druhý den jsem si ke svačině spíš dala ten zapečený toast nebo jogurt. Zkrátka zcela intuitivně, bez toho, abych si to uvědomovala, nebo něco takového řešila v tabulkách. To už teď bohužel nedokážu říct, protože v té době jsem o něčem podobném jednoduše neměla ani páru. Nemůžu ani říct, že mi to bylo jedno. Protože jsem to neřešila.

Zdravá a šťastná. Fotka z výletu do Prahy. Pamatuji si, že tehdy jsme byli na obědě v McDonalda a já si dala
cheeseburger, velké hranolky, velkou kolu a zmrzlinu. 

Změna je život a život je změna 

Jak už víte, pokud mě čtete delší dobu, změna nastala po druhém odjezdu do zahraničí. Víte, ono to máte tak. Z fotek jasně vidíte, že jsem tlustá nebyla. To ale neznamená, že bych si občas nestěžovala na to, že mám velký pupek a prdel jak štýrský valach. Nikdy jsem se tím ale nijak zvlášť netrápila, protože "holt jsem taková, jaká jsem". Ono by možná stačilo přidat jen trochu té pohybové aktivity, trochu zpevnit a vypadalo by to všechno úplně jinak. Těžko říct. V tuhle chvíli už je to vlastně jedno.

Zhruba v téhle době jsem se o zdravou stravu začala více zajímat...

Jsou to přesně tři roky, co jsem se začala o stravu více zajímat. Tím začalo i moje experimentování. V prvních měsících jsem se samozřejmě vyhýbala hlavně tukům - informace, které jsem četla na internetu, byly často z dost zastaralých zdrojů a z typických "dietářských" stránek a magazínů pro ženy. A koneckonců, trend low carb nebyl ještě v roce 2015 tak rozšířený, a do českého podvědomí se dostával velice pozvolna. Na internetu tedy frčela hlavně jídla jako kuře na vodě s rýží a brokolicí.

Nutno říct, že v této době jsem jedla spíše nízkotučnou a zároveň nízkokalorickou stravu. V zemi, kde jsem žila, nebyla možnost koupit si jogurt nebo sýr, o šunce ani nemluvě. A tak můj jediný příjem bílkovin byl z nepatrného plátečku masa v obědech z restauračního zařízení. V této době jsem si od rodiny začala nechat posílat proteinové prášky, protože ty bílkoviny přeci musím nějak "nahnat". Jako správný fitnessák. Navíc jsem dost cvičila. Tukům jsem se vyhýbala, jak to šlo. Pár oříšků ráno na kaši, to bylo vše, co jsem si dovolila. Ze záznamů mého jídelníčku té doby je mi trochu nevolno - jeden den jsem k odpolední svačině měla zapsáno: 1 datle, 2 kešu ořechy.  Ne, že bych ale držela nějakou hladovku. Obědy, které jsem si kupovala venku, byly celkem velké (v Asii je obvyklá porce rýže kolem 300-400 gramů).

Všechno, co po asi osmi měsících na low carb zbylo z mých vlasů. Ne, nemám vlasy stažené. To je skutečně všechno.

Postupný skluz do šílenství 


Postupně jsem se ale dozvídala čím dál tím více informací a svůj postoj začala trochu přehodnocovat. Nejdřív mě strašně lákala myšlenka IFYM. Jenže jsem neměla váhu, takže to bylo trochu nereálné. I tak ale nemůžu říct, že bych se nesnažila - "odvažovala" jsem pomocí lžic, lžiček a odměrek. Když jsem si koupila pytlík ořechů, spočítala jsem si, kolik ořechů v něm přesně je, a pak jeho hmotnost tímto číslem vydělila, abych zjistila, kolik váží jeden ořech. A pak jsem si ořechy odpočítala na kaši. Nebo jsem si na internetu zjišťovala, kolik cca váží jedna lžíce ovesných vloček, kolik má jedno střední jablko a tak dále. A ani nevíte, jak mě stresovalo, že jsem to nevěděla přesně.


A pak jsem před létem 2016 objevila Zuzku Light a low carb stravování. Zuzka se okamžitě stala mým velkým vzorem - tím je vlastně dodnes. Jenže tehdy jsem to zkrátka všechno vzala za špatný konec. Chtěla jsem totiž být jako ona. A jen pramálo jsem si uvědomovala, že já nejsem žádná fitness trenérka, která si musí udržovat formu po celý rok. Že fitness a výživa není moje práce a něco, co bych mohla řešit 24/7. Že jsem jen obyčejná holka, jejíž prvotní myšlenka byla jen chtít vypadat trochu líp. Všechno se to zkrátka zvrhlo.

Na fotce to vypadá, že mi prsa zůstala, že? Omyl, vážení. Jen jsem měla na sobě svoji původní podprsenku. 

Do extrému 

Ze začátku jsem si samozřejmě říkala, že low carb je nesmysl. Navíc v zemi, kde jsem žila - bez mléčných výrobků, šunky. Vždyť bych pak prakticky nemohla nic jíst! Jenže znáte mě, čím více se něco zdá nedostupné, tím více jsem pak odhodlaná to pokořit. Takže rok do konce mého pobytu se nesl ve znamení low carb - snížila jsem porci vloček v ovesné kaši, přestala jsem jíst rýži i nudle a začala si kupovat spoustu zeleniny.

Skutečně low carb jsem se ale začala stravovat v srpnu 2017 po návratu domů. Ze začátku jsem si hlídala hlavně příjem sacharidů tak, aby nepřesáhl 100 gramů, ale jedla jsem i vločky, fazole nebo třeba cizrnu. Rýži, těstoviny, brambory - to už ne, moc sacharidů zkrátka. Vše jsem poctivě vážila a zapisovala do tabulek. A najednou jsem viděla, že čísla u sacharidů šla dolů. 90 gramů, 80 gramů, 60 gramů. Ono to jde!

Veškeré přílohy jsem postupně nahradila zeleninou. Navíc jsem se začala dozvídat, jak nezdravé vlastně obiloviny a luštěniny jsou. V lednu 2018 už jsem se stravovala paleo primal - sem tam jsem si dala ještě nějaký jogurt, ale lákala mě myšlenka Whole30, takže i mléčné jsem začala postupně vyřazovat, abych se připravila. Jenže při načítání informací o W30 a paleo jsem najednou narazila na keto. A to byla výzva, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Fascinovalo mě to. O tom, jak to bylo s mým keto stravováním už jsem psala (články si můžete přečíst tady - díl 1, díl 2, díl 3, díl 4 a díl 5 ), takže v tuhle chvíli už to zkrátím.

Jsou všude! 

Konzumace DO 20g sacharidů denně znamenala žádné ovoce, žádná škrobnatá zelenina, žádné obiloviny, žádné luštěniny, žádné mléčné výrobky kromě tučných sýrů, téměř žádné ořechy. Najednou jsem viděla, že ty proklaté sacharidy JSOU VŠUDE. Jeden kelímek jogurtu má 4 gramy sacharidů?! A víte, že i vejce má JEDEN GRAM SACHARIDŮ?!!! Jsou to takzvané "trace carbs", něco jako stopové sacharidy. No, ale jsou tam. :-) Nechtěla jsem se vzdát svojí oblíbené zeleniny, i když jsem ji musela osekat pouze na listovou, brokolici a zelí, a tak jsem si radši odpustila věci jako je jogurt, oříškové máslo (ještě teď mě z toho bolí u srdce!) nebo bobulovité ovoce. Do příjmu sacharidů se mi to zkrátka už NEVEŠLO. Můj keto jídelníček byl dokonalý. Jen základní suroviny, žádné keto dezerty, žádné keto náhražky (typu lučinový "knedlík"), žádná bezkalorická ani umělá sladidla.

Vysílená a nešťastná. Úsměv, který se k očím nedostal. 

Byla jsem jako fanatik. Keto pro mě byla ta JEDINÁ správná cesta. Jediný způsob, jak by se člověk MĚL stravovat. Vždyť všechno dávalo tak úžasný smysl! Všechny ty informace o škodlivosti sacharidů. Teď řeknu něco, co možná bude znít neuvěřitelně. V té době byly pro mě sacharidy HNUS. O domácím chlebu, který upekla moje sestra jsem si myslela jen jaký je to "kentus" a když jsem se náhodou dotkla cukru, ihned jsem si šla umýt ruce. Banán byl ten nejhorší nepřítel plný cukru. A jak jen jsem dřív mohla jíst tu odpornou, sacharidy nadopovanou ovesnou kaši! Jednou jsem si vzala ze šuplíku lžičku, abych nabrala ghí - a po tom, co jsem ji po přendání ghí na pánev prozkoumala, jsem s hrůzou zjistila, že ji táta špatně umyl a zůstaly na ní krystalky cukru! Co jsem tehdy udělala. Píše se mi to těžko. Celá sklenička ghí letěla do koše. Nemohla jsem si dovolit nic KONTAMINOVANÉHO.

Jen bílkoviny a tuky 

Můj jídelníček se sestával z bílkovin (v rozumné míře) a spousty tuku (jediná pozitivní věc keto byla ta, že mě odnaučilo bát se tuků). Jedla jsem skutečně hodně, můj denní příjem se pohyboval kolem 2300 kalorií. A přitom jsem hubla a rýsovala se. Samozřejmě, pokud nejíte sacharidy, vaše tělo nezadržuje žádnou vodu, tím pádem se zcela logicky "zmenšíte v objemu". Všichni kolem mě mi začali říkat, že už je to moc, že vypadám vychrtle, vycucle, vysušeně. Neměla jsem žádná prsa, žádný zadek, ruce i nohy jako hůlčičky, propadlé tváře, vylezlá žebra. Ale měla jsem pekáč buchet na břiše, a to bylo to jediné, co jsem viděla. Samozřejmě - tehdy mi to ani tak nebylo dost a pořád jsem chtěla ještě alespoň kilo, dvě tuku shodit.

Zajímavé na tom je, že jsem nikdy nezažila to, co popisují ve všech LC a keto skupinách - jak nemají vůbec hlad, jak se přirozeně dopracují k IF a jednomu, maximálně dvěma jídlům denně. Já měla hlad POŘÁD. K snídani jsem jedla vejce, slaninu a půl kostky másla. K obědu maso se spoustou tuku, ale musela jsem k tomu mít obří místu listového salátu a další místu orestovaného zelí se dvěma lžícemi sádla, abych se vůbec nasytila. To samé k večeři. Absolutně jsem to nechápala. Někdy jsem měla i 250 gramů tuku denně a stejně jsem pořád nebyla SYTÁ.

Moje tělo bylo čím dál více vysílené. Přišla jsem o všechny svaly, lidé kolem mě mi říkali, že vypadám anorekticky. Přitom jsem anorektička nebyla. Přišly dotazy typu Kam až to chceš nechat zajít? Já je tehdy nechápala. Už jsem zkrátka nedokázala vidět věci objektivně. To, že jsem neměla absolutně žádnou energii. Že jsem měla ráno problém vysoukat se z postele a nějak přežít další den. To, že jsem přišla skoro o všechny vlasy. To, že mi hormony nefungují tak, jak mají, když už sedm měsíců nemám MS.

Konec a nový začátek

Už víte, jak to dopadlo. Dostala jsem střevní chřipku. Bylo mi tak zle, a z pomyšlení na tučná jídla ještě hůř. Potřebovala jsem ale do sebe něco dostat a moje tělo zoufale volalo po... banánu. Tak urputně jsem se nechtěla vzdát svého keto stravování, že když jsem do sebe tehdy ten banán soukala, brečela jsem. Navíc ta myšlenka tolika CUKRŮ! Jenže... ono mi z toho banánu nebylo zle. Právě naopak. Úplně jsem cítila, jak je to přesně to, co moje tělo potřebuje. Bylo mi totiž okamžitě lépe. Na druhý den jsem si po sedmi měsících udělala ovesnou kaši. Už jen myšlenka na vajíčka a slaninu mi způsobovala nevolnost.

Dokázala jsem vidět jen cukr. Ovoce už ne.

Co by mi ale řekli zastánci keto na to, že jsem cítila, že je mi po sacharidech lépe? A co koneckonců běželo v hlavě i mně samotné? No jistě - sacharidy jsou přeci návykové, to proto má člověk pocit, že je potřebuje, a že je mu po nich lépe. Vždyť přeci sacharidy naše tělo NEPOTŘEBUJE, neexistuje nic jako esenciální sacharid (což je pravda). Sacharidy jsou zlo, metla lidstva. Jedla jsem ovesnou kaši s banánem a tohle mi stále běželo hlavou. Cítila jsem se jako podvodník. Podváděla jsem to, čemu jsem tak dlouhou dobu věřila. Ale té kaše už jsem se nevzdala.

K vyvážené stravě stále tisíc mil daleko

Když nad tím teď tak zpětně přemýšlím, docházím k poznání, že jsem neměla střevní chřipku. Všichni kolem mě byli totiž absolutně zdraví a ani jsem nikoho nenakazila. A přitom z naší rodiny jsem byla já vždy ta, která zůstávala jako jediná nepostižená jakoukoli nemocí. Ne, nebyla to nemoc. Ne ve smyslu virové nákazy. Jak to vím? Před nedávnem mě totiž postihlo přesně to samé. A já už teď vím, že je to způsob mého těla, jak mi dát najevo, jak hnusně se k němu chovám. Že něco není v pořádku. Nejde o střevní chřipku, ale o celkový kolaps mého organismus.

V době, kdy jsem ukončila svou keto dietu, jsem se rozhodla vrátit se zpět k vyvážené stravě. Měla jsem v plánu postupně zařazovat všechny potraviny, které jsem z jídelníčku vyškrtla, všechny potraviny, kterých jsem se bála. V prvních pár dnech jsem si už dovolila jíst ovoce, potom jsem zařadila dýni a mrkev. Jednou jsem si k obědu uvařila quinou (asi 25 gramů) a černou čočku (taky jen trochu). Tím moje "experimentování" se sacharidy ale s velkou slávou skončilo. V jídelníčku mi zůstalo ovoce, ovesná kaše, dýně a mrkev.

Celé měsíce jsem se nacházela v jakémsi podivném vakuu - nebyla jsem ani tady, ani tam - ani vyvážená strava, ale ani low carb. Sacharidy jsem měla pořád docela nízko - kolem 115-130 gramů - ale zároveň s tím jsem snížila i tuky, ve smyslu myšlenky, že nemůžu přeci jíst oboje zároveň. Ze začátku jsem chtěla dát sacharidům šanci, ale postupem času jsem se zase vracela k jejich postupné eliminaci. Pořád jsem z nich měla strašáka. Pořád jsem je nedokázala do svého těla dostat. Nedokázala jsem je POLKNOUT. Iracionální, nesmyslný strach. Fóbie, která stále přetrvávala.

Do doby, než mě tělo opět nakopalo do zadku. Ano, další "střevní chřipkou". Právě proto vím, že to není střevní chřipka. Stále jsem svoje tělo trápila low carb stravováním, a opět se mi to vymstilo. Sacharidy jsem sice zvýšila, takže na pár měsíců byl klid a já se dala trochu dohromady, ale je vidět, že všechno má svoje hranice. A já si říkám, kolik takových signálů ještě musí být, kolik kopanců ještě musím dostat, abych se konečně vzpamatovala? A co když už to příště nebude jen "střevní chřipka"? Takhle už to zkrátka dál nejde.

Dnešní článek bych ráda ukončila na tomto místě. V příštím článku už bych se tématice fóbie ze sacharidů věnovala ráda trochu obecněji. Chci se zmínit i o sociálních dopadech low carb života. Také bych se ráda rozepsala o dopadech na psychiku, nejenom low carb jídelníčku. A v neposlední řadě bych vám chtěla poskytnout návod, jak se strachu ze sacharidů zbavit. Tak zůstaňte na drátě!

Doufám, že i když byl dnešní článek spíš povídací, než informativní, a byl spíše o mých myšlenkách, i tak vám něco přinesl. Možná jste se v něčem poznali, nebo poznali někoho z vašeho okolí. A možná pro vás bylo vždy těžké uvěřit tomu, že se někdo může bát obyčejné rýže, a tenhle článek vám pomohl alespoň trochu to pochopit. Ať tak či tak, jako vždy budu ráda, když mi necháte komentář, připomínku, podělíte se o vlastní zkušenost. Na viděnou u dalšího článku.


Vaše Liška