SOCIÁLNÍ SÍTĚ
Odraz reality, nebo lež a přetvářka?
Na mobilním telefonu mi zvoní budík. Vezmu telefon, budík vypnu a na displeji spatřím spoustu nových oznámení. Odemykám obrazovku. Stačí jen jedno poklepnutí, aby mě přeneslo tam, kam chci - na Facebook k odpovědím na mé komentáře, kontrole komentářů k mému vlastnímu příspěvku, nebo k tomu, který právě sleduji. Další na řadě je Instagram. I tady je třeba zkontrolovat komentáře, počet followerů a "to se mi líbí" a v neposlední řadě prohlédnout nové fotky v kanálu příspěvků. Po čtvrt hodině můžu být klidná, mám hotovo. Po zbytek dne už jen pravidelná průběžná kontrola, nahrávání nových fotek na Instagram, odpovídání na komentáře, zprávy. Stejně jako je můj telefon ráno první věcí, kterou beru do ruky, je i večer poslední věcí, kterou odkládám na noční stolek. A další ráno se celý koloběh opakuje, den za dnem, měsíc za měsícem.
Poznáváte se? Nebo patřím jen já k výjimkám, které polovinu života stráví ve virtuální realitě? Nemyslím si. Jsem přesvědčená, že příklad popsaný výše je spíše standardem dnešní doby. Bez sociálních sítí už se přeci nedá žít. Pravidelně kontrolovat příchozí zprávy a odpovědi na komentáře se stalo věcí tak běžnou, že už nad tím ani více nepřemýšlíme. Díky sociálním sítím můžeme být v kontaktu s lidmi z celého světa, domlouvat se na schůzkách rychlostí světla, bavit se, zjišťovat informace. Jak jen jsme dříve mohli bez sociálních sítí žít? A představte si - žili.
Nepopírám, že sociální sítě jsou skvělou věcí a přinášejí do našeho rychlého moderního života mnoho výhod a benefitů. Nicméně, je zde i odvrácená strana, o které se tak často nemluví. Velice snadno se může stát, že se pro vás svět sociálních sítí stane opravdovějším, než skutečný svět kolem vás. Věříte všemu, co čtete. A především - věříte všemu, co vidíte na fotkách. Protože fotografie přeci nelžou. Lidé na sociálních sítích nelžou. Proč by měli?
Téma sociálních sítí je velmi široké. Mohli bychom se bavit o tom, jak už lidé nejsou schopni komunikovat spolu v reálném světě. Jak děti raději tráví svůj čas s kamarády schovávajícími se za monitorem, místo toho, aby si vzaly míč a šly se bavit ven. Mohli bychom se bavit o tom, jak se skrze sociální sítě šíří pomluvy, výsměch. O virtuální šikaně. Nebo o lásce skrze písmenka. O tom všem by se dalo dlouze diskutovat. Já se však v dnešním článku chci vyjádřit k tématice, která se úzce dotýká nejenom mě, ale, jak věřím, i mnoha z vás. A tím je virtuální svět fitness a zdravého stravování.
Ale nejdřív něco málo k tomu, jak jsem se k závislosti na sociálních sítích dopracovala já...
Jak to začalo u mě?
Nikdy jsem nebyla velkým příznivcem sociálních sítí. Facebook jsem si založila někdy v roce 2010, používat jsem ho ale začala až po odjezdu do zahraničí v roce 2014, a to především kvůli tomu, abych zůstala v kontaktu s přáteli z Čech. V Asii, kde jsem žila, je však neustálé prohlížení sociálních sítí věcí naprosto běžnou a samozřejmou (vlastně jste divní, když během oběda se spolužáky nedržíte v ruce telefon a neodpovídáte na příchozí zprávy), a tak jsem se i já naučila mít obličej přilepený k obrazovce telefonu.
Ze začátku jsem samozřejmě kontrolovala především zprávy a příspěvky přátel, postupně jsem však zjišťovala, že Facebook toho nabízí mnohem více. Podle svého zájmu se můžete přidat do různých skupin a sdílet své názory s dalšími nadšenci stejného založení. To je přeci skvělé, ne? Je i není.
Přidala jsem se do několika skupin a najednou jsem získala mnoho nových "přátel", se kterými jsem si mohla povídat o tom, co mě zajímalo. Společně jsme sdíleli fotky svých jídel, dojmy z tréninků, i informace, které jsme se o zdravém životním stylu postupně dozvídali. Lidé za monitorem pro mě byli opravdovější, než lidé kolem mě. Svět sociálních sítí se totiž pro vás velmi snadno stane opravdovějším, než ten skutečný. Zvlášť pokud nemáte nic lepšího na práci, než vysedávat u počítače a věnovat se Facebooku.
Dalším důležitým milníkem bylo založení Instagramu. Teď jsem totiž fotky svých jídel mohla dávat hned na DVĚ místa najednou. A navíc jsem mohla začít sledovat přesně to, co jsem chtěla. To se střídalo podle toho, co mě v té které chvíli zrovna zajímalo - sledovala jsem nejenom své oblíbené trenéry, ale v té době hlavně bikini fitness. Tohle byl pro mě skutečný svět. Inspirovala jsem se jídelníčky bikin v soutěžní přípravě a jen málo si uvědomovala, že realita je někde úplně jinde.
Postupem času, a také díky tomu, že jsem si načítala více a více informací, jsem svůj okruh zájmu rozšiřovala. Co se týče jídla, sledovala jsem nejdřív spoustu veganů (sama jsem ale vegan nikdy nebyla), od nich pak přešla k lidem, co nahrávali zdravá jídla. Low carb, paleo, keto. A víte, že od určité doby můžete sledovat i hashtagy? Takže kromě lidí přidávajících fotky svých jídel jsem sledovala například i #keto, #ketodiet, #fatforfuel nebo #paleorecipes. Moji zeď zaplňovaly fotky jídel, proměn, vysportovaných postav a pekáčů buchet na břiše. Z popisků u fotek jsem se snažila vyčíst ten nejlepší návod na to, jak vysekat břišáky, získat svaly, zbavit se přebytečného tuku. Věřila jsem všemu, co jsem četla a viděla a zkoušela to na sobě. A byla jsem čím dál zoufalejší.
Realita?
Vsadím se, že podobné myšlenky vás napadají dennodenně. Podíváte se na postavu své oblíbené trenérky a povzdechnete si, že takhle nikdy vypadat nebudete, ani kdybyste se sedřeli. Vidíte fotky ultra mega clean zdravých jídel a obdivujete Mařku pro její silnou vůli a výdrž, kterou vy nemáte. Cítíte se jako žabař, protože vám se nedaří dlouhodobě dodržovat takový jídelníček. Závidíte Božce, která i přesto, že co týden postuje fotky burgerů a zmrzlin, vypadá jako by právě vylezla z obálky časopisu Muscle & Fitness.
Při pohledu na ty dokonalé fotky, dokonalá jídla a dokonalé postavy nic nechápeme. Jsme přesvědčeni, že je vše tak, jak to vidíme. A proto hledáme chybu u sebe. Jestliže všechny ty nádherné fotky odrážejí realitu, musí být přeci chyba v nás.
Nebojte se, nejste jediní, kdo takto přemýšlí. Dokonce si troufám tvrdit, že podobné myšlenky napadají v určitých chvílích každého uživatele sociálních sítí. I ty "dokonalé" modly, ke kterým všichni ostatní vzhlíží. Je paradoxně možná nejvíc ze všech. Protože - a teď se pořádně držte, ačkoliv možná už tušíte, co vám prozradím - většina z toho, co na sociálních sítích vidíme, nereflektuje skutečnost. Je to jen lež zabalená do lesklého pozlátka skrývajícího křehkou skutečnost - že nic není tak, jak to na první pohled vypadá.
Proč nemůžu vypadat jako ona?
Odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá, a přesto většinu z vás možná překvapí. Protože ani ona tak nevypadá. Fotky dokonalých těl, která na sociálních sítích vidíme, jsou ve velké většině výsledkem dobrého pózování, světla, kontrastu a kvalitního fotoaparátu. Ten pekáč buchet na břiše, o kterém jeho majitelka tvrdí, že jí zůstal po dvou týdnech nicnedělání a volného jídelníčku, je s pravděpodobností rovnající se jistotě fotka z jiného dne, které předcházel tvrdý trénink na lačno, nějaký druh diety nebo odvodnění.
V žádném případě nechci, aby to vyznělo, že tu tvrdím, že neexistují lidé s vypracovanými postavami, a už vůbec nechci snižovat ničí práci na vysněné postavě. Ano, jsou lidé, kteří mají krásná těla. Jsou lidé, kterým se podaří vyrýsovat kostičky na břiše. Je zde však několik důležitých věcí, které je třeba si uvědomit.
Zaprvé, tito lidé ve většině případů bývají závodníci nebo lidé věnující se fitness profesionálně. Takoví lidé svému tréninku a jídelníčku obětují většinu svého času. Je to totiž jejich práce. Hlavní náplň jejich života. Může si to ale dovolit matka dvou dětí, která kromě péče o domácnost musí zvládat chodit i do zaměstnání? Víte, proto nikdy nemůžete vypadat jako vaše oblíbená fitness trenérka. Je to z jednoho jediného prostého důvodu - nežijete její život. Její postava je to, co prodává. Živí ji to, je to její práce. A proto může nad svými tréninky a jídelníčkem přemýšlet 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. A vlastně nemůže, musí. Protože kdyby to bylo naopak, jen těžko by ve své práci mohla pokračovat.
Další věcí je to, že ani fitness trenéři, ani lidé věnující se fitness na plný úvazek, nevypadají po celý den tak, jako na fotkách. Ať už tvrdí cokoliv. Většina fotek s dokonale plochým břichem bývá pořízena ráno, na lačno, ideálně po tréninku. Pak už se stačí jen správně postavit, nasvítit, naklonit, zatnout svaly, nahodit úsměv a cvaknout spoušť fotoaparátu. A připojit popisek, ideálně něco ve smyslu včerejšího cheat dne a dnešních napumpovaných svalů.
Poslední - a možná nejdůležitější - věcí, kterou je třeba si uvědomit je to, že lidé na sociálních sítích neukazují nic víc a nic míň než to, co CHTĚJÍ, abychom my ostatní viděli. Prezentují svůj dokonalý život, možná proto, že sami chtějí, aby takový byl. Možná si myslí, že pokud tomu budou věřit ostatní, stane se to skutečností. Protože to přeci vidí u lidí, které sami sledují. Ti přeci JSOU dokonalí. Je to kruh.
A co fotky těch dokonalých jídel?
To bychom tedy měli k fotkám dokonalých postav. Teď bych se ještě ráda krátce zastavila u fotek dokonalých jídel. I tady samozřejmě platí to o dobrém nasvícení, naštelování, filtru a kvalitním fotoaparátu. Za jednou dokonalou fotkou může být i více než několik stovek těch nepovedených. Je zde však ještě jedna věc, o které se chci zmínit. Respektive kterou bych vám chtěla doporučit. Nevěřte vždy tomu, co čtete. Především to platí v případech, kdy vám budou nádherně štíhlé slečny ukazovat fotky svých obřích jídel, a tvrdit vám, že to je navíc jen zlomek toho, co doopravdy snědí. Realita je totiž v mnoha případech naprosto odlišná. Sama jsem měla možnost s jednou takovou slečnou mluvit, a díky tomu se dozvěděla, jak to ve skutečnosti chodí. Ano, ty fotky jsou opravdové. Jídla na nich skutečná. Popisek však ve většině případů nekoresponduje se skutečností. Často se totiž stává, že po nafocení končí polovina, nebo i celé jídlo v koši. V lepším případě jako jídlo někoho jiného. Fotky zmrzlin a donutů jsou také skutečné. Člověk, který je ale nakonec sní, nebývá ten, co to v popisku tvrdí. Za slovy o skvěle vychutnaném obědě v restauraci se skrývají výčitky svědomí, v horším případě zvracení a následná několikadenní hladovka. A na Instagramu mezitím přibývají fotky perfektně vyvážených snídaní, které však nikdo nejí.
Čemu tedy věřit?
Když nemůžeme věřit všemu, co vidíme, čteme, nebo slyšíme, máme tedy o všem pochybovat? Nevěřit naopak ničemu? Podezírat všechny ze lži? Bohužel, žádná jednoduchá odpověď na tohle neexistuje. Odlišit pravdu od klamu bývá úkol nesmírně těžký. Nezřídka nemožný. U každé fotky, každého statusu, každého komentáře a každého tvrzení máte 50% šanci, že se jedná o výrok pravdivý. Jestliže však daného člověka neznáte osobně, nebo nemáte možnost vidět jeho jídelníček a tréninky na vlastní oči, nikdy si nemůžete být stoprocentně jisti, že to, co tvrdí, je pravda. Možná ano, možná ne. Jak tedy nakládat s informacemi, které se na nás valí ze sociálních sítí? Na tohle už jednoduchou odpověď mám. Berte je pouze jako něco, čím se můžete v určitých směrech inspirovat. Filtrujte je skrz síto vlastního rozumu. A pamatujte si, že vidíte pouze to, co se vám člověk na druhé straně monitoru či displeje mobilního telefonu rozhodne ukázat.
Co jsem zjistila, když jsem omezila sociální sítě.
Sociální sítě pro mě byly dlouhou dobu středobodem vesmíru. Mou jedinou realitou. Bez nich jako bych nežila. Když se několikrát stalo, že nám po bouřce vypadl internet, přepadl mě hrozný pocit paniky. Jako bych snad měla o něco přijít, něco by mi mělo utéct. Pocit, že se stane něco hrozného, když pár hodin neodpovím na komentář, nebo nenahraju žádnou novou fotku na Instagram. Byla jsem přímo posedlá neustálým kontrolováním nových příspěvků ve svých oblíbených skupinách, sama jsem byla vždy jedním z nejaktivnějších členů. Protože to byl můj život. Žila jsem jen pro lidi, které jsem v životě nikdy nepotkala. A zapomínala na ty kolem sebe.
Proč to tak bylo? Inu, jak už jsem psala. Spousta volného času. Spousta času na to zabývat se nepodstatnými věcmi, žít ve virtuální bublině. Postupně mi docházelo, že takhle žít nechci. Že kvůli pokřivené realitě přicházím o skutečné zážitky. Že mi život protéká mezi prsty a léta mizí v nenávratnu, strávená s očima přilepenýma k obrazovce počítače. Chtěla jsem zase začít žít, jen jsem nevěděla, jak z toho kolotoče ven.
Všechno se naštěstí změnilo v momentě, kdy jsem nastoupila do zaměstnání na plný úvazek. Několik dní předtím jsem se přímo děsila představy, že nebudu moci průběžně kontrolovat všechno dění na Facebooku a Instagramu. V práci jsem se však mohla jen sotva věnovat mobilnímu telefonu. Uplynulo osm hodin bez jakékoli odpovědi na komentář nebo projetí zdi na Instagramu. A víte, co se stalo? Nic. Vůbec nic. Svět se nepřestal točit, nevypukla třetí světová válka, ani bez mé přítomnosti ve skupině nikdo nezemřel. Najednou mi z očí spadly brýle klamu a já jsem dokázala celý svět sociálních sítí vidět úplně jinou optikou. Byla jsem mezi reálnými lidmi, řešila reálné problémy a vedla reálné konverzace. A najednou mi došla celá ta umělá dokonalost a nereálnost prezentovaná na sociálních sítích. A uvědomila jsem si, že to není svět, ve kterém chci žít.
Možná se budete ptát, co dnešním článkem vlastně chci říct. Upřímně, sama ani vlastně nevím, proč jsem dnes měla takovou potřebu tyto řádky napsat. Možná proto, že jsem to chtěla vidět černé na bílém. A možná také proto, abych otevřela oči i někomu jinému. I kdyby to byl třeba jen jeden jediný člověk. Přála bych si, abyste dokázali skrze tu masku dokonalosti prohlédnout dříve, než já. Uvědomit si absurdnost toho, kdy jsou pro nás lidé na internetu bližší, než rodina nebo přátelé. Věřte mi, že život nestojí na tom, kolik fotek nahrajete na Instagram, nebo jak aktivní jste ve své oblíbené facebookové skupině. Skutečný svět totiž nenajdete za monitorem počítače. Žijte offline.
S láskou,
Vaše Liška
Komentáře
Okomentovat